Rozhovor s Chickom Coreom

Slavný jazzový klavírista míří do Prahy

V pražském Kongresovém centru vystoupí 26. března vibrafonista Gary Burton s jedním z nejslavnějších jazzových klavíristů současnosti, CHICKEM COREOU. Po čtyřiceti letech jsou jejich koncerty stejně vzrušující, jako když svými prvními deskami v 70. letech de facto dali vzniknout žánru moderního jazzového dueta. Jak se od té doby změnil Corea?

Five Piece Band - Chick Corea, John McLaughlin, Christian McBride, Kenny Garrett, Vinnie Colaiuta

* Výrazně jste zhubl, nechal jste si znovu narůst knírek. Neříkal jste ještě před pár lety, že vám nezáleží na vzhledu?

Změna je život! V poslední době jsem na sobě pracoval, ale protože každý den hraju, stejně mi pro sebe nezbývá moc času. Teď mám plnou hlavu našeho turné s Garym Burtonem, protože připravujeme novou muziku. Už před časem jsem napsal nová aranžmá jazzových standardů, a protože jsme se s Garym rozhodli je během letoška natočit, snažím se je upravit, aby fungovala i v duetu dvou harmonických nástrojů.

* Hrajete spolu už čtyřicet let. Čím to, že vám právě duet s Burtonem vydržel?

S málokterým hudebníkem se mi podařilo navázat tak přirozené a nenucené hudební spojení jako s Garym. Většinou musíte do duetu investovat hodně úsilí a vyjít druhé straně vstříc, ale u nás to vždy fungovalo samo od sebe. Každý rok odehrajeme pár koncertů a vždycky při tom vzniká hudba, která nás povznáší na duchu. Tak si říkám, že je to asi osudové spojení.

* Roste to vzájemné porozumění s přibývajícími roky?

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, jak se to mění, spíš pojímám duety jako velmi intenzívní duchovní aktivitu, kterou obě strany vydávají. Co se mění, je naše okolí. Každý člověk je ze své podstaty umělec a záleží, jestli se v daném prostředí umí rozvíjet nebo přizpůsobit novým okolnostem. Když vyrazíte na turné a hrajete pro starší publikum, nebo se naopak snažíte zaujmout mladší posluchače, také přece berete ohled na okolnosti. I když nakonec jde hlavně o to hudební porozumění. Na pódiu už není čas přemýšlet, prostě to musí jít.

* Vůbec při hraní nepřemýšlíte?

Neodehrávají se mi v hlavě logické nebo verbální procesy, spíš takové abstraktní, ale intenzívní přívaly různých pohybů. Je však otázka, co to má společného s normálním myšlením, rozhodně se na pódiu nesnažím nic vykoumat ani nerozvíjím argumenty. Je to taková oduševnělá spontánní komunikace, která sama plyne a sama přichází.

* Popisujete to dost extaticky!

Místy to má blízko i k extázi nebo nějakým duchovním zážitkům. Nedávno jsem ale zjistil, že se spousta věcí sama vyřeší, když začnete věřit sám v sebe. Když si jednou řeknete, že je pro vás ctí být hudebníkem, moci si dělat svoji vlastní hudbu, zaujmout ostatní, a ještě při tom mít z čeho platit nájem. Pro mě je to dar a beru ho s pokorou.

* Vede někdy hudební porozumění i k osobnímu přátelství?

Když vás s někým hodně baví hrát, většinou si asi budete rozumět i mimo pódium. Paradoxní je, že když jsem koncem šedesátých let začal poprvé hrát s Garym, vůbec jsme si nesedli. Klaplo to úplnou náhodou až za pár let, kdy jsme se ocitli v Mnichově na nějaké pozdní jam session. Nad ránem všichni odpadli, ale nám se nechtělo jít spát, tak jsme si zahráli jen ve dvou a ono to zafungovalo!

* Často mluvíte o spontánnosti. Máte ji vrozenou?

Řekl bych, že když k ní máte sklony, může ji hudba významně rozvinout. Ve svém životě ale musím hodně plánovat. Baví mě být na pódiu s jinými muzikanty, protože se od nich učím, získávám inspiraci a improvizuji. Abych to ale mohl dělat pořádně, musím si všechno naplánovat, protože jinak lidi nemají čas nebo v nejlepším odcházejí a zůstane vám z toho jen pocit nedokončenosti. Takže jako muzikant vždy skončíte s přísným harmonogramem, jenž nějakou impulsívnost v životě do jisté míry popírá. Klíčem je naučit se svobodně operovat s časem, který vám zbývá mezi tím.

* Poslední rok jste hrál výhradně na klavír. Potřeboval jste si odpočinout od elektrických nástrojů?

To je vždy těžké rozhodnutí, asi jako když chcete něco napsat a váháte mezi prózou a poezií. Jestli si sednout za klavír, nebo klávesy, většinou rozhodnu podle toho, jaké vibrace ke mně kapela vysílá. Ale teď jsem třeba oživil čtvrtou verzi sestavy Return To Forever, kde zase hraji na elektrické nástroje. Pro mě jsou nástroje jako hračky, nemám k nim osobní vztah, jen si s nimi chci užít. Dokonce mám soukromý seznam nástrojů, na něž ještě neumím hrát, ale hodlám se to brzy naučit, třeba na saxofon nebo na flétnu. Bicí už jsem odškrtl!

* Zmínil jste Return to Forever, klíčovou kapelu v historii jazzové fusion. Chcete ji oživit nastálo?

Mám k téhle sestavě zvláštní vztah, byla to má první elektrická kapela poté, co jsem odešel od Milese Davise. Kdykoliv potom Return to Forever skončilo, vždycky mi chybělo a hledal jsem nějaké náhrady. Takhle třeba vznikl můj Elektric Band. Letos chceme s Return to Forever poprvé po desítkách let natočit studiovou desku nových skladeb.

* Oživil jste také trio s bubeníkem Royem Haynesem a českým basistou Miroslavem Vitoušem. Také po nich se vám stýskalo?

Pokud nepočítám moji oslavu šedesátin v klubu Blue Note, nehráli jsme spolu desítky let. Možná se neumím ubránit nostalgii, ale připadá mi, že jsme za těch čtyřicet let tolik nezestárli. Miroslav je tuze výjimečný basista a svým neobyčejným přístupem k jazzu na mě vždy dělal dojem. A s Royem Haynesem, kterému bylo vloni osmdesát pět let, teď hraji stále častěji. Je to můj celoživotní přítel, učitel a hrdina.

* Haynes je vzhledem ke svému věku naprostá anomálie. Musíte jako muzikant dělat kompromisy s pětaosmdesátiletým bubeníkem?

Rozhodně ne s Royem! Že je ve svém starém těle stejně refl exívní a otevřený jako kterýkoliv mladý muzikant, je jen jednou z jeho mnoha ctností. A pro mě důkaz toho, že když člověk opravdu chce, může na nohou vydržet celý život. Když vás baví to, co děláte, nezůstáváte na jednom místě a vyvíjíte tvůrčí činnost, překonáte všechny problémy spojené se stářím.

* Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny. Bojíte se stáří?

S předsudky můžete mít strach z čehokoliv, já na stáří nemyslím, a proto strach nemám. Jen se snažím udržovat svoje tělo odpočaté, dobře najedené a zdravé, abych s ním mohl dělat, co chci, třeba se přepravovat po městě. Nebo hrát ty správné noty.

* Připadáte si s věkem třeba moudřejší?

Mám jednu osobní zásadu, totiž že o sobě nikdy nepřemýšlím a nikdy se nehodnotím. Neuvažuji nad tím, jestli jsem moudřejší, nebo hloupější, to nechám na ostatních. Zajímají mě druzí a dělám hudbu na sto procent, abych se nemusel zabývat sám sebou. Navíc jako scientolog beru život jedině pozitivně.

* Dříve vás lidé kvůli scientologii hodně kritizovali. Nikdy vás to nezviklalo?

Naopak! Pro mě je scientologie stále zajímavý předmět hovoru a vždy doporučuji, aby si lidé nejdříve přečetli knížku nebo se podívali na Internet a sami si udělali úsudek. Stále také podporuji scientologické aktivity, které vedou ke zlepšení lidských životů, třeba skupiny zaměřené na odvykání drogové závislosti nebo převýchovu trestanců.

* Dává scientologie něco i vám?

Odnepaměti mi slouží jako inspirace. Přednáškám a knížkám Rona Hubbarda jsem propadl už před lety, nedávno jsem podle jeho posledního sci-firománu natočil album To The Stars. Figuruje tam postava vesmírného kapitána, jenž hraje na klavír! Hubbarda považuji za velkého umělce a lichotilo mi, když mi odpovídal na dopisy a chválil moji hudbu. A dnes si stále častěji připomínám jeho výrok, že kultura je zdravá jenom tehdy, když v jejím středu stojí umění. To je aktuální otázka, nemyslíte?

Zdroj: COREA: Odpočatý scientolog, publikované 17.3.2011 Reflex str. 56, napísal Daniel Konrád